Staly se dvě věci – vysvětloval jsem své mladší sestře navštěvující 7. třídu základní školy řešení příkladů z fyziky a přečetl jsem si článek o jednom nadaném matematikovi, který málem skončil jen se základním vzděláním. A přimělo mě to napsat pár slov o tom, jak vidím já systém našeho školství.
Tedy začnu problémem sestry – problematikou školství základního. Ona a její spolužáci probírají ve fyzice, v rámci učiva mechaniky, rychlost. Sestra se učí na písemku, propočítává příklady, nastává problém. Příklad nevychází tak, jak by měl. Jsem povolán ke konzultaci. Stačí mi jen letmý pohled a vidím, kde je problém. Čas jízdy automobilu mezi dvěma geografickými body totiž podle vzorce t=s·v rozhodně nikdy nespočítá. Ptám se tedy, podle jakého vzorce se počítá rychlost. Dostávám správnou odpověď, totiž že v=s/t. Teď chci ze vzorce vyjádřit čas t. Z odpovědi nejistou otázkou, co že to chci, začínám tušit, že vyjadřování z rovnic ještě nedělali. Vzápětí se má domněnka potvrzuje, protože „s písmenkama jsme se ještě počítat neučili, to až v osmičce“. S otázkou, kde má ve výpočtu jednotky, jsem taktéž neuspěl. Rozměrová analýza by pro sedmáky byla nejspíše příliš obtížná a učitel by jí musel věnovat nejspíše celé dvě minuty svého drahocenného času. Ano, sice by pak sestře po dokončení výpočtu podle jejího vzorce t=s·v vyšel čas nikoliv v jednotce času sekundě, ale v jednotce kinematické viskozity metr na druhou/sekunda, a třeba by si pak uvědomila, kde má chybu, ale proč je to učit, že… Vždyť je to zbytečné.
Takže abych to shrnul – ve vzorci pro výpočet rychlosti máme tři veličiny: rychlost, dráhu a čas. Děti jsou nuceny zapamatovat si nazpaměť vzorec pro výpočet rychlosti, vzorec pro výpočet dráhy a vzorec pro výpočet času. Tři vzorce místo jednoho. V „osmičce“ pak možná těm chytřejším, kteří si spojí souvislosti mezi matematikou a fyzikou (což je mimochodem u dnešní mládeže také dosti velký problém), dojde, kolik vzorců si do hlavy cpali naprosto zbytečně. Nebylo by rozumnější učit to naopak? Nejdřív dokonale zvládnout matematiku, která je základem všech přírodních věd a poté teprve tyto přírodní vědy na ní nabalovat?
Mám pocit, styl postavení školních vzdělávacích programů reprezentovaný příkladem výše (a samozřejmě mnoha dalšími, které jsem za dobu studia mého i mé sestry vypozoroval) mají jediný efekt: přesvědčit děti, že přírodovědecké a technické obory jsou něco, co je výlučně určeno jen pro „Einsteiny“, a že mnohem lepší pro jejich další profesní směřování bude nějaký humanitní obor. Ostatně to je vidět už i dnes na tom, jak intenzivně naše vysoké školy produkují absolventy různých prapodivných humanitních oborů.
Nyní se přesunu k problému onoho geniálního matematika, který kvůli češtině málem skončil jen se základním vzděláním. Řeknu narovinu, co si myslím – základní škola má lidem dát všeobecné vzdělání a nastínit problematiku co nejvíce oborů, aby se každý mohl „najít v tom svém“ a zvolit si, čemu se bude dál věnovat. Střední škola má poskytovat odborné vzdělání v tom, čemu se chce daný člověk v životě věnovat a ne zatěžovat žáky zbytečnými vědomostmi, které nikdy ve svém oboru nevyužijí. Já například jsem studoval chemickou průmyslovku. Díky našim skvělým učitelům je ze mě teď, myslím si že velmi dobrý, jak já říkám „chemik s papírama“. K čemu jsem se ale na této škole dva roky trápil s dějepisem a čtyři roky s literaturou, na to jsem skutečně ještě nepřišel. Utvrdilo mě to jen v názoru, že tyto předměty na mou střední školu rozhodně nepatří. Tohle se mělo zvládnout už na škole základní.